Evičce
Jako když prší, tak smutno v duši měl jsem.
A byl jsem sám, upuštěn, a zněl jsem písní tklivou.
Pak žil jsem jako poustevník a hledal rovnováhu
Když jednou jas, probudil mě k ránu
nezlobívávám se na lidi, jen mi je smutno,
že minul jsem se s porozuměním a city
to nebyl ten případ,
to nebylo o Ní
Osude, jak pramen živý květy, tak usmála se
A mám zas v nitru světy…
Když potkáš někoho, s kým tvá duše zní.
V hojivém trylku smíchu,
Porozumění
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář