Pohádka
Pohádka se smutně toulala, pěšinkami, travou…
Bylo ještě šero, ale ptáčkové už zpívali o tom, že za chvíli vyjde sluníčko. A to, co nám přinese den, že se ještě neví.
Pohádka vypadla z knížky, která zůstala zapomenutá pod postýlkou malého kluka. Večer si v knížce hláskoval, až usnul. Neudržel knihu svými malými prstíčky. Jak se vrtěl, knížka spadla. Ráno trochu zaspal a utíkal do školy. Knížky si nevšiml.
Pohádka nepřemýšlela, jen klopýtala ranní mlhou. Věděla, že musí jít, a dojít. Vždyť se ztratila!
Sluníčko vykouklo trochu později než včera. Teploučkým prstem zaťukalo na modrý zvonek: "Vstávat, haló ! " Jemný cinkot zaslechla i pohádka. Začala se rozhlížet:
"Jujda. Mlhu odehnal vítr a kolem se zelená louka." Všimla si i květů, keřů, stromů.
Obloha se na ni modře usmála.
Bílé mráčky odpluly hrát si na honěnou k obzoru. Pohádce pro potěšení. Vždyť vypadala smutná a opuštěná.
"To je dneska krásně. Co já tu dělám?"
"Hledáš kam patříš a svou naději..." řekl kdosi kdesi.
"Jakou naději?"
"No, že tě někdo bude číst a někoho potěšíš.
Dovolíš čtenáři vstoupit do vlastního světa fantazie a naučíš jej malovat sny."
"Co to jsou sny?"
"Sny mívají všichni lidé. Ale někteří je tají. Někteří si s nimi jen hrají. A jiní si okolo svých snů postaví domov, kam se vracejí z práce a žijí se svými blízkými."
Pohádka se zamyslela: "Udělat něco podle snu? Potom v takovém domově žít a nebýt sám …"
Sen přerušil její úvahy: "Není to jednoduché. Ale když se chce !
Lidé mají více sil, než tuší !"
"A jak se to dělá?"
"Vysvětlím, neboj se. "
" Zapíšu si Tvé rady do stránek!
Ale kdo jsi?"
"Já? Já jsem přeci v každé pohádce.
Sen, kouzlo, myšlenka, vědomí, které se skrývá v každém.
Jen mě lidé neznají a nehledají."
"Mohla bych si už zapsat Tvé tajemství? "
"Jistě. Tak si piš:
Nikdo se nemusí stydět za své sny.
Plány do budoucna má přece každý. I my máme rádi svět, ve kterém žijeme s přáteli v harmonii. Aťsi je život rozmanitý."
Maminka vešla do pokoje a začala uklízet.
"Podívejme, knížka. Ach jo, zase si četl až usnul, rarášek jeden."
Přečetla si název. "Sen a pohádka. Ale tu znám! Taťko, pojď se podívat."
Četli a povídali si spolu dlouho ... "Jak to bylo s tím naším snem?"
" Jak, přeci v něm žijeme, s našimi dětmi, i s tím nejmladším." Řekl tatínek.
"Ale cosi tam chybí, maminko."
"Já vím," usmála se maminka. "Komu nestačí věcí akorát , tomu nestačí nic. Možná bych i připsala pár slov o toleranci, o trpělivosti…"
" Pšš, " zašeptal sen, " ještě není konec, my konec nemáme!"