O malíři
O jednom bambulovi.
Láska smyla mokrým mrakem čmouhy duše. A touhy, čekající, hooodně dlouhý, prošli kamsi od pohádky do snů a dál..., až na zem, teda k jednomu … :
„Hm..to jsem blázen,“ řekl malíř, pozorujíc svůj načatý obraz. Chtěl na něm pokračovat, když v tom se to stalo. Plátno se zavlnilo a jeho nedokončená louka mlsně nakukovala do palety, jakou si ještě namíchat barvu. A dokonce natahovala stébla trav po štětcích. „A že kouzla nejsou.“ Usmál se malíř. Stromy na kraji obrazu udělali místo a víla z lesa zamávala (víly můžou, umí čarovat ) a mrkla rozpustile na malíře. Vítr fouk, trochu pokřivil stébla trav... „Co tu foukáš?“ lekl se malíř. „Zaháním jen tu línou mlhu, která se tady na kraji lesa chystala usadit „Jenže, to by kytička pod keřem nedostala svůj příděl ranních paprsků. A motýl, co spí pod ní, tak na toho by z modrého zvonku neukápl sladký nektar. A on by zase rošťák zaspal.“ „Ať si spí,“ odporovali stromy, „zdály by se mu sladké sny !“ Všechno bylo v pořádku. Motýl se tím hlukem probudil a zamával křídli. „Co se tu děje? Svou rozespalou náladu nechám na večer, když tu tak fouká. Jů, hřeje sluníčko. Tralala.“ a rozletěl se za květy. Potkal se s včeličkou. „co tak brzo? ptá se motýl, vždyť louka ještě asi spí. „No kampak, za kytičkami, pro nektar. Kytičky by měli moc plné kalíšky a pokapali by si lístečky. Nalepil by se na ně prach a byli by smutné. A musíme udělat na zimu med. A taky med pro děti. A sbíráme i pyl. “ Usmála se včelka na motýlka. Letěli kousek po louce spolu. Za vílou, která svým úsměvem otvírala ospalé květy a ty se po kouzelných vílích pohlazeních plnili sladkým nektarem. Včelička měla za chvilku plný džbánek a musela do úlu. „Pak sem zase zaleť.“ zavolal motýl. Ale kdo ví, jestli jej včelka slyšela. Vůně a zářivé barvy prosvětlili celý obraz. Malíř jen v úžasu stál před svým plátnem a obdivoval krásu. „Kde se tu vzala? Tolik nádhery, harmonie…“ Víla se zasmála: „No kde, probudil si paní přírodu a svým srdcem otevřel branku do skutečného světa. Tak se nediv.“