Má víra
Smířená, osude.
Dávals i bral.
A až tu nebude,
co bude dál…?
Všechno, co bylo
tu přece zbylo:
Rodina, děti,
povinností jako smetí.
Zvládnou to vnuci?
Rozdá tu dárečky!
Holky i kluci
upletou věnečky.
Dají jí do vlasů
prošedlých,
pro krásu
a jenom smích,
aby tu zněl,
když už ne víc…
i kdybys osude,
neuměl nic.